Podzim 2023 – už je to rok, co jsme se přestěhovali do Norska. Posunuli jsme se z města víc do přírody. Trošku jsme se usadili, nastolili nějaký ten work-life balanc. A taky byl čas zase vyrazit někam na dovolenou, objevovat další krásy Norska.
Cílová destinace byla jasná. Už po cestě z naší poslední dovolené v Norsku jsme věděli, že další na řadě bude národní park Rondane. Časově nás to opět natlačilo až k začátku podzimu. To nás ale nijak netrápilo, protože s tím, jak krásné je Norsko na podzim, už máme bohaté zkušenosti z Lofot. Znamená to málo lidí a krásně barevnou přírodu, ideální kombinace.
Vyrazili jsme v sobotu 13. září na severovýchod směrem k nejdelšímu norskému fjordu Sognefjord. Krátkou plavbou na trajektu jsme ho překonali a téměř na jeho konci jsme zastavili a přespali. Hned na konci fjordu začíná cesta stoupat do národního parku Jotunheimen. Z 0 do 1400 m n. m. na pár desítkách kilometrů a hlavně z léta rovnou do zimy. Nahoře v sedle nás v našem autě na letních gumách přivítal sníh. Naštěstí se na silnici zatím neudržel a my rychle a se značnou úlevou zase začali klesat do údolí. V tu dobu už se před námi rýsovala náhodní plošina, k níž jsme mířili – Rondane.
Jako první nás čekal nejznámější trek v Rondane tzv. Trekanten (trojúhelník). Běžně se chodí 3 dny od chaty k chatě a jezero v jeho první třetině se překonává lodí. My, přicházející zoufale po sezóně, jsme nemohli využít ani jedné z těchto možností, takže jsme museli jezero obejít přes hřeben tyčící se nad ním a ustlat si hezky ve stanu.
První den nás čekalo zhruba 13 km, začátek po štěrkové cestě k první chatě a jezeru. Od jezera jsme začali stoupat po hřebeni až k prvnímu vrcholu 1647 m n. m. Tehdy se začalo kazit počasí, do té doby krásné a slunečné, a zvedal se vítr jako předzvěst toho, co nás mělo čekat druhý den. Sestoupili jsme do údolí k menšímu jezeru, našli místo, kde jsme doufali, že nás to neodfoukne a postavili stan.
Přes noc a druhý den ráno se nám do stanu kromě větru opíral i déšť, takže jsme se moc nevyspali a ráno brzo vstávali. Po rychlé snídani jsme si užili balení stanu ve vichřici a lijáku a vydali se na cestu. Cca 14 km před námi se stoupáním do sedla 1450 m n. m. ve větru tak silném, že kdyby náš 15kilový pes nebyl na vodítku, nejspíš někam odletí. Tehdy jsme zjistili, že naše nové krosny od Deuteru mají jeden velký mínus, a to to, že ačkoli batohy jsou perfektní, značka zjevně přestala dělat pláštěnky připevněné zespodu k batohu. Stačil jeden silnější poryv větru a pláštěnka se z batohu vydala 100km rychlostí vstříc norské divočině. Cestou do údolí se vítr naštěstí postupně utišil a mraky se protrhaly. V dobu, kdy jsme dorazili k druhé chatě, kde jsme měli v plánu přespat, už to byl vlastně docela hezký a klidný večer.
Třetí den nás ráno místo větru a deště probudilo slunce, což byla vítaná změna. Poslední část treku představuje historická lovecká stezka. Hromady sobích bobků všude po cestě tomu silně nasvědčovaly a nám se opět bohužel (nebo možná naštěstí pro Shada) nepoštěstilo žádného spatřit. Začínám mít podezření, že nic jako sob neexistuje – jsme v Norsku už přes rok a žádnýho jsem zatím neviděl! Každopádně stezka vedoucí převážně údolím s výhledem na hory a krásné počasí mi to protentokrát vynahradily. Závěrečná část výletu a více než 18 km uběhlo až podezřele rychle a my se dotrmáceli k autu už někdy po 3. hodině odpoledne. Pak už jen rychlý přesun do Lesji, malé vesničky v údolí, kde na nás čekal Airbnb srub. Teplý a útulný, to nám po 3 dnech v divočině velice přišlo vhod.
Další den, tuším, že to byla středa, jsme si dali spíše odpočinkovou procházku na kopec, který se tyčil nad srubem. Větrné, ale slunečné počasí nám dopřálo krásné výhledy a my se klidným tempem prošli hezkou lesní cestou kolem vodopádu a zpátky do srubu.
Ve čtvrtek jsme se vydali opět na jednodenní procházku, tentokrát však z druhé strany Rondane. Okolí trailu, pokryté světlým lišejníkem, vytvářelo až mimozemský dojem, když jsme se si klestili cestu do hlubin parku. Silný vítr neustával a zanedlouho se k němu přidal i déšť. Opět žádní sobi na obzoru, i když tentokrát je Shado vehementně větřil, tak jsme to po 7 kilometrech vzdali a vydali se zpět.
V pátek ráno jsme se rozloučili se svým útulným srubem a vydali se údolím mezi parky Rondane a Dovre ke startu našeho posledního výletu. Tentokrát nás čekaly 2 dny. Sluníčko svítilo, kilometry ubíhaly, výhledy nám braly dech, co víc si přát? Dokonce jsme viděli i první wildlife. 2 losi si to nevzrušeně cupitali ve stráni před náma, zatímco Shado se mohl zbláznit… klasika. Večer jsme si u stanu rozdělali oheň a úspěšně si propálili moskytiéru u stanu, well done rozdělat si stan po větru od ohně.
Poslední den už jsme jen přešli hřeben zpátky k autu a vydali se zpátky do Bergenu. Zpáteční cesta nás vedla opět přes Jotunheimen a všechny jeho úžasné scenerie. Jo, myslím, že naše další dovolenková destinace je jasná. Takže zase nějaký norský národní park.
