Alta Via 1

Když jsem klukům kýval na nápad jít na konci léta přechod v Dolomitech, upřímně jsem nevěřil, že se mi to povede sladit se služebkami po konci otcovské dovolené a plánovaným návratem do Norska. Víceméně jen díky náhodám a obrovské obětavosti mé ženy to nakonec klaplo a koncem srpna jsme s Dominikem a Víťou vyrazili směr Itálie.

Plán byl jasný: Alta via 1, cca 120 km, 7 000 m převýšení. Celá trasa se dá jít od chaty k chatě, my jsme zvolili vlastní ubytování pod stanem. Jako odhad a hrubý časový cíl jsme si vytyčili 8 dní.

Vyrážíme v úterý kvečeru, Víťa si odřídí celou cestu, tak se aspoň snažím solidárně nespat. Před třetí ráno hledáme vhodný neplacený parkoviště v Longarone, uleháme pod strom vedle auta a dáváme si krásný dvě a půl hodinky spánku. Ráno rychle spořádat buchty od milující ženy a vyrážíme na start. První autobus do Cortina d’Ampenzzo brzo uvízne v nekonečné koloně aut a místo hodiny jede skoro dvě. Navazujícímu autobusu do Toblach – Dobbiaco stihneme jen zamávat, další jede za čtyři hodiny. Super, takže jsme minus 100 éček za tágo. Poslední kus cesty k Lago di Braies už dáváme opět autobusem.

Den 1

Kolem jedné hodiny vyrážíme v obrovském davu turistů kolem instagramového Lago di Braies, nicméně jakmile začneme na druhé straně stoupat, trail rázem zeje prázdnotou. 960m stoupání k první chatě s batohy plnými zásob na celých osm dní a vydatnou bouřkou v půlce kopce nám dalo vcelku hezký obrázek, do čeho že jsme se to uvrtali. Na konci dne máme na kontě 14 km a stavíme stany kousek od cesty. Oficiálně se v Itálii kempovat nadivoko nesmí, ale říká se, že se to toleruje, případně že pokutu dostanete jen jednou. S touto vyhlídkou usínáme prakticky každý den.

Den 2

Ve čtvrtek nás čeká o něco málo příjemnější pochod, 717 metrů převýšení na zhruba 17 km. Podle předpovědi nad námi visí pořádný déšť. Odpoledne už dostáváme menší upoutávku na to, co přijde, v podobě hodně vydatné sprchy. Téměř jistota extrémních srážek nás zastavuje už kolem čtvrté odpolední před začátkem stoupání do sedla ve výšce 2 500 m n. m. Rozhodujeme se, že s takovými vyhlídkami není úplně moudré pokračovat, a hledáme místo pro stany. Jsme v údolí a je vidět, že na pár místech tu nedávno stála voda, takže stany stavíme o něco dál na místě, které považujeme za „bezpečné“.

Ještě stíháme společnou večeři, než začne, a to se opravdu nedá říct jinak, chcát. Ani jsem si nestihl dojít na záchod. Kolem 22. hodiny mě to dohání a já se i přes brutální slejvák odhodlávám vylézt ze stanu. Obyčejně si boty nechávám v předsíni stanu někde na úrovni nohou, no tentokrát jsem pro ně nemusel daleko, protože mi připlavaly hezky až ke vchodu. Zhruba 10 cm vody z obou stran stanu mě hodně rychle probírají. Otevřu vchod z druhé strany, kde leží Dominikův batoh zabalený v pláštěnce, do půlky ponořený ve vodě. V tu chvíli dělám tu největší blbost, co můžu, a stahuju ho k sobě do stanu, přičemž si všechnu tu vodu, co byla nalitá v pláštěnce, liju přímo do spacáku – fuck me. Ve vteřině na sobě mám bundu, kalhoty a bosky lítám kolem stanu a vytahuju kolíky ze země. Ve chvíli, kdy táhnu celej stan pryč, už jsem patnáct dvacet čísel ve vodě. Kluci o kus vedle jsou na tom o něco líp, voda kolem nich teče, ale vypadá to, že hladina zatím nestoupá. Zhruba o hodinu později si déšť dává menší pauzu, tak rychle stany přesouváme kousek dál do svahu. Tam, kde jsme byli před chvílí, je teď jen obrovské jezero.

Den 3

Ráno se snažíme aspoň symbolicky něco usušit a vydáváme se na cestu. Čekají nás dvě sedla s nadmořskou výškou přes 2 500 m n. m. Nakonec nastoupáme přes 1 100 výškových metrů na 18 km. Kluci dávají mezi sedlama rychlou koupačku, já se svým dojíždějícím nachlazením a po nočním „koupání“ při záchraně stanu vynechávám. Na zmírnění utrpení funguje horká čokoláda a cheesecake, tentokrát s výhledem na ikonické Cinque Torri. Potom ještě pár kilometrů mírně klesáme a opět za deště stavíme stany.

Den 4

Sobota se nese ve znamená mírného zlepšení počasí, prší míň a občas se ukáže i sluníčko. To nám přináší neproduktivnější den s 22,5 km a převýšením opět přes 1 000 m. Podvečerní vydatnou přeháňku přečkáváme na chatě s čajem a cheesecakem a nakonec se drápeme nahoru po sjezdovce. Zakempíme kousek od lanovky. Noc by měla být jasná. Po dlouhé době zase vidím oblohu plnou hvězd. Chvíli se kocháme a mrzneme. Dávám ještě pár fotek na dlouhou expozici a jdu spát.

Den 5

Předpověď na neděli slibuje „sanšájn“ a tak se také děje. Kombinace těchto dvou faktorů, tj. víkend a pěkný počasí, nicméně taky přivádí do hor davy hikerů. V zástupu lidí se pohybujeme téměř celý den. Odměnou je aspoň parádní koupačka a jak jinak než cheesecake a čokoláda. Na konci dne se počítadlo zastavuje na 17,5 km a 966 m převýšení.

Den 6

Už to začíná být poněkud monotónní  – ráno o půl sedmé vstávačka, udělat si ovesnou kaši s ořechama a trochou proteinu, sbalit stany, vyrazit, už popáté jako přes kopírák. Během dne nás opět začíná strašit předpověď počasí, na noc hlásí extrémní bouřky. Rozhodujeme se proto den ukončit na chatě a pokud možno tam přespat. Po 20,6 km a 1 062 m převýšení dorážíme k chatě a po zhruba hodině nejistoty, zda nás ubytují, nakonec dostáváme tři postele. Nebudu lhát – ta sprcha už byla opravdu potřeba. Zjistil jsem totiž, že to, že nesmrdím, není zázračnými vlastnostmi merino hader, ale tím, že jsem měl rýmu.  Takže když přešla, přišel smrad.

Den 7

Ráno snídáme na chatě, což je dobře, protože kdybych měl pošesté v řadě snídat ovesnou kaši, tak už asi někoho pobodám. Většina osazenstva chaty se kvůli předpovědi počasí chystá dolů na autobus a poslední část trasy vynechává. My se rozhodujeme pokračovat dál přes poslední sedlo a díky tomu si vyslechneme něco o debilech od velice pohoršených Němek sedících u stejného stolu. Každopádně nejsme jediní debilové, co jdou dál, takže cajk. Průtrž mračen nás stíhá krátce po překročení sedla a je opravdu vydatná. Po několika hodinách opět děláme zastávku na chatě a marně se snažíme usušit si boty. Raději zůstaneme déle a rovnou tu poobědváme. Plán je dojít cca 5 km od Longarone, kde máme auto, přespat, další den se zajet někam vykoupat, dát si dobrou italskou pizzu a vyrazit domů. Když ale ukrajujeme poslední kilometry, opět nás stíhá déšť. Kluci už viditelně nemají náladu na spaní ve stanu a s autem na dohled je jasné, že to dneska dorazíme. Po 20,6 km, 800 m stoupání a šíleném, přes 2000m klesání dorážíme k autu a finišujeme tak naši výpravu. Nutno podotknout, že bez koupání a dobré italské pizzy. Obojí jsem si určitě vrchovatě zasloužil. Co už, příště půjdu na trek sám!

Celkem jsme nachodili 130 km s 6600m převýšením za 7 dní. Plně naložené batohy měly zhruba 20 kg. Bylo to náročný, ale stálo to za to. Můžu říct, že Dolomity jsou jedny z nejkrásnějších hor, které jsem kdy navštívil.